TIP: Přetáhni ikonu na hlavní panel pro připnutí webu
Typický model let minulých byl totiž postaven na problému úzkého hrdla na straně koncového zákazníka – přes připojení o rychlosti řádově v desítkách kilobitů za sekundu není dostatečně kvalitně možné čerpat moderní multimediální nebo extrémně datově náročné služby, ale na druhou stranu také nedochází k neplánovanému přetěžování sítí operátorů.
V principu, pokud modelovou situaci zjednodušíme, v minulosti existovaly prakticky jen dvě základní služby – poměrně nekvalitní negarantované, ale „levné“ připojení přes dial-up, nebo kvalitní garantované, ale drahé firemní připojení daným typem (tzv. pevné linky). Hlavní rozdíl obou služeb je kromě ceny právě v úrovni garancí. Dial-up neumožňuje operátorovi pracovat prakticky s žádnou zajímavou garancí přenosové rychlosti, dostupnosti nebo spektrem atraktivních doplňkových služeb (např. zvýšením kapacity připojení dle potřeby). Oproti tomu fi remní pevná linka poskytuje většinou předem stanovené smluvní garance, vyšší až vysoké přenosové rychlosti a kvalitní podporu ze strany poskytovatele. Bylo tak v základních obrysech řečeno: „Zákazníku, chceš-li levnou službu, neočekávej kvalitu, za tu musíš zaplatit vysoké paušály a pak ji budeš mít.“Postupný nástup širokopásmových služeb (od bezdrátových, po služby přes kabelové rozvody a DSL) naboural tento zakořeněný princip. Na trhu se objevila nabídka služeb, které slibují nominální podmínky shodné – plně garantované služby o vysokých rychlostech (zmiňované „pevné linky“) a ceny začínající u stokorunových částek. Nezasvěcený pohled by tak mohl říci, že došlo k technologickému skoku, který s sebou přinesl tak zásadní změny, že převrátily zažitá pravidla telekomunikačního trhu. Ale to není úplně pravda. Podívejme se na danou situaci očima uživatele a poskytovatele.
Očekávání uživatele širokopásmové služby
Je zřejmé, že uživatel se bude vždy snažit maximalizovat svůj užitek ze služby. Uživatel, který byl odchovaný na pomalé a zejména na časem tarifikované komutované službě, jistě ocení množství výhod, které mu služby jako jsou např. ADSL poskytují – měsíční paušál bez omezení času, který může na Internetu strávit, několikanásobně vyšší přenosová rychlost a samozřejmě i zajímavá měsíční cena. Oproti tomu účastník zvyklý na komfort pevné linky se všemi výhodami, které si nese – kvalitní technická podpora, nastavení na míru a výborné technické parametry připojení (např. minimální zpoždění a rozptyl zpoždění, nulová ztrátovost) – je zaujat řádově nižší cenou nových technologií. Na obou stranách jsou tak značná očekávání a často opomenutí ověření důležitých parametrů, které nová služba nese. Běžný uživatel přechodem na širokopásmovou službu odstraňuje svůj problém pomalé poslední míle a fi remní uživatel, primárně z řad malé a střední firmy, kalkuluje s výraznou úsporou nákladů.
S rozvojem Internetu jako takového (s množstvím nových a datově náročných služeb, přenosem videa, IP telefonií) rostou u obou typů uživatelů i datové nároky. U domácího uživatele zakoupením rychlého připojení nastává čas fascinace, zejména u mladší generace doprovázený aktivitami, které jeden uživatel na jednom nejmenovaném diskusním fóru nazval „časem zálohování Internetu na svůj harddisk“. Firemní uživatel pak v rámci úspory nákladů použije levnou, ale negarantovanou službu místo svého původního a na míru konstruovaného řešení bez toho, že by změnil své potřeby a kapacitní nároky. Ano, snažíme se naznačit, že z pohledu obou uživatelů dochází velmi často k nesprávné volbě služby a jejich parametrů, pokud nejsou při rozhodování posouzena detailně všechna kritéria nových podmínek. Zákazník se tak – většinou i nevědomky – stává uživatelem, který vyčnívá z předpokládaného profilu typického uživatele dané služby.
Očekávání poskytovatele širokopásmové služby
Ekonomická teorie říká, že každá firma se snaží maximalizovat svůj zisk a tržní podíl ideálně tak, že při tom uspokojí potřeby svých zákazníků. V telekomunikační oblasti tomu jistě není jinak, přestože někteří operátoři prioritizují spíše tržní podíl a jejich nabídky pak výrazně ovlivňují ziskovost dané kategorie služeb. Příchod ADSL služeb v roce 2003 výrazně zamíchal kartami cen, parametrů služeb a jednotlivých komerčních nabídek. Přestože se naprostá většina operátorů vydala cestou přeprodeje velkoobchodních služeb společnosti Český Telecom, nástup platforem na bázi uvolnění lokální smyčky vnesl trochu světla do jednotvárného a striktně nastaveného velkobchodního ADSL modelu. Uvedené podmínky, které tvoří hlavní část jednotlivých retailových nabídek, jsou nastaveny tak, aby nebylo v rozumné míře možné vytvářet takové spektrum ADSL služeb, které by ohrožovalo pozici Českého Telecomu v oblasti datových služeb – platformy pro výše zmiňované, a velmi nákladné (rozuměj ziskové), pevné linky. Český Telecom se tak celkem pochopitelně brání hrozící kanibalizaci významné části svých příjmů z těchto firemních zákazníků. Jedním z nástrojů, které mu pomáhají, jsou tzv. agregační podmínky velkoobchodních ADSL služeb, absence kvalitativních (technických i smluvních) garancí a koncepce služeb s měřením objemu přenesených dat už na velkoobchodní úrovni.
Co to tedy je Fair Use Policy?
Dle předchozích bodů by se dala Fair Use Policy (FUP) definovat jako politika spravedlivého rozdělení zdrojů mezi uživatele, kteří si koupili shodnou službu, a to tak, aby nedocházelo k omezování průměrných uživatelů těmi, kteří mají (v měřítku dané služby) nadměrné potřeby – zejména datové přenosy. Nemusí se jednat pouze o objem dat, ale o další požadavky jako počet aktivních spojení na daný server atd. Nejčastěji se FUP používá právě v případech, kdy je poskytována sdílená služba, která předpokládá určitý očekávaný vzorec chování uživatele a podle něj stanovuje také cenu, která je také klíčem k FUP. Pokud si náročný uživatel (zejména firemní zákazníci, ale i případy, kdy jedno připojení je rozprodáváno do více domácností) zvolí odpovídající službu, neměla by ho FUP omezovat, za takovou službu ale bude platit víc než za nejlevnější připojení s velmi tvrdou FUP. Tím se částečně vracíme k úvodnímu dilematu uživatelů i poskytovatelů.
Technické řešení FUP
Aby FUP fungovala efektivně a byla užitečná, nikoli však deprimující a odrazující, je třeba, aby byla definována exaktně jak z obchodního, tak z technického pohledu. Z hlediska operátora je nutné provádět pečlivou analýzu chování všech uživatelů a FUP přizpůsobovat v čase.
Neexistuje univerzální model FUP pro datové služby, ale obecně se dá tvrdit, že např. u služeb ADSL bez omezení dodatečných dat příplatkem a v cenové relaci do 1 000 Kč by bez nastavení Fair Use Policy bylo asi 60 % všech dat přeneslo jen 10 % uživatelů. Obdobně pokud medián přenesených dat běžné přípojky (v současnosti nominální rychlost 512/128 kbps) je cca 1 GB, pak nejnáročnější uživatelé ve stejném agregačním pásmu přenesou i 400–500krát více. Technické řešení FUP je většinou na straně operátora poměrně jednoduché, přestože často značně nákladné (pořízení sofistikovaných zařízení a trvalá detailní analýza provozu). Z pohledu poskytovatele jsou tyto metody nejrozumnější, neboť umožňují stanovit transparentní pravidla směrem k uživateli. Často se tak pod čarou ceníků setkáme s vysvětlením některých částečně zavádějících pojmů „neomezený“ nebo „nejvýhodnější“.
Nejběžnější metody FUP
› platba za nadlimitně přenesená data
skokové omezení efektivní přenosové rychlosti po přenesení definovaného
objemu dat za stanovený časový interval
› deprioritizace celkových datových toků uživatele proti datovým tokům ostatních uživatelů
› prioritizace nebo depriorotizace specifických datových toků uživatele
nebo všech uživatelů obecně
› kombinace výše uvedených metod
Platba za nadlimitně přenesená data je nejstarším mechanismem, který má výrazně negativní vliv na poptávku po službách. Většina uživatelů si nedokáže představit nebo určit objem dat, která spotřebuje, a lákadlo paušálního zpoplatnění je pak negováno rizikem doplatku, pokud budou data čerpána přes stanovený limit (např. pokud se rodiče bojí a nerozumí konání svých dětí na Internetu). Skokové omezení efektivní přenosové rychlosti po přenesení zakoupeného objemu dat je v současnosti nejpopulárnějším prostředkem zásahu FUP. Velmi často běžný zákazník není ani na detailní podmínky FUP upozorněn, vnímá službu jako „umožnující přenést neomezený objem dat“. Technicky je omezení realizováno shapingem na přenosové infrastruktuře a poskytovatele a snížená přenosová rychlost se pohybuje v hodnotách okolo 10 % nominální rychlosti, kterou nemůže uživatel do konce daného období překročit. Deprioritizace celkových datových toků uživatele proti ostatním uživatelům je sofistikovaný prostředek, který dynamicky „zhorší“ připojení, pokud dojde k naplnění kapacity agregovaného místa – typicky bodu, ve kterém je prováděno sdružování toků uživatelů. Data uživatele, na kterého je aplikována zmíněná FUP, pak mají nižší prioritu a musí počkat, až jsou uspokojeny potřeby většiny. Prioritizace a deprioritizace určitého typu provozu je agresivní metoda, která předem klasifikuje provoz podle jeho účelu nebo aplikace generující daný provoz. Implicitně jsou tak např. data proudící v rámci peer-to-peer sítí deprioritizována, jsou frontována za „běžná“ data, která jsou více citlivá na objektivně nebo subjektivně vnímané zhoršení kvality – např. běžný browsing nebo IP telefonie, kde se nenačtení stránky nebo rušení hovoru odrazí v okamžité nespokojenosti zákazníka. Důvodem takové klasifikace je také více či méně odůvodněný předpoklad, že zejména multimediální přenosy a stahování dat z legálních nebo nelegálních zdrojů je bráno jako „nadstandardnější“ a komfortnější služba, a tudíž služba rizikovější z pohledu zásahu FUP u nejlevnějších typů připojení.
