Právo nejen autorské

Během své jedenáctileté poradenské praxe se setkala s problémy fotografů, grafiků, obrazových manažerů, reklamních agentur, fotobank, nakladatelů i studentů fotografie, kteří museli řešit praktické právní situace a v podstatě si s nimi nevěděli rady. I ti zběhlejší v právním systému však velmi často argumentují, že jsou autory, nebo s autory pracují, a přitom v autorském zákoně o jejich problému nic není. Došla proto k závěru, že výklad autorského zákona je sice pro uvedené profese velice užitečný a přínosný, ale je to jako chtít se naučit lyžovat na černé sjezdovce. Mgr. Ing. Lenka Němečková otevřeně mluví o autorských právech.

Bez systematického utřídění dosavadních znalostí a trochy právní teorie (nebojte se, není nic praktičtějšího než dobrá teorie :-) se v komplexním právním systému budeme vždycky těžko orientovat. Na základě uvedených poznatků jsem tedy připravila hodinovou právní přednášku pro účastníky workshopu Picture Market. Nejen, že kapacita místnosti byla během přednášky více než využita, ale další hodinu jsem v předsálí odpovídala na praktické dotazy účastníků. Domnívám se tedy, že shrnutí základních bodů přednášky v tomto článku bude přínosné nejen pro ty, kteří ji slyšeli a budou si ji moci připomenout, ale i pro ty, kteří se potýkají s obdobnými problémy jako většina z nás, když autorská díla vytváříme, nebo komerčně užíváme.

Dokladem toho je například i spor o autentičnost jedné z nejslavnějších a komerčně nejúspěšnějších světových fotografií, Polibek před radnicí z března 1950, jejímž autorem je Robert Doisneau. Fotograf vešel do dějin jako mistr Candid camera, „upřímný fotoaparát“. Nebo lépe řečeno vešel by. Pokud by na konci jeho života nevyšlo najevo, že také on, zrovna on, inscenoval fotografované události. Je paradoxní, že přímo snímku Polibek před radnicí diskuse o jeho inscenaci či pravosti neuškodila vůbec nebo jen málo. Už dávno nechala fotografie vše dokumentární daleko za sebou. Snímek se stal symbolem. A symboly mají svou vlastní pravdu.

Co je nemorální, nemusí být současně i protiprávní

Na titulní obálce německy psaného časopisu, který vychází v České republice, bylo zobrazeno dítě, jehož postavu od pasu dolů zakrývala konvička. Matka dala na berlínském koupališti ústní souhlas s fotografováním a fotografie byla otištěna v rámci reportáže o německých koupalištích. Po otištění fotografie však tvrdila, že tento souhlas udělen nebyl, že její náboženské vyznání je neslučitelné se zveřejněním fotografie jejího nahého dítěte a žádala finanční kompenzaci za otištění snímku. Kromě toho, že fotograf pořídil i jiné snímky, z nichž je jednoznačně patrné, že dítě má plavky, je třeba zejména nahlédnout do zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb., který obsahuje tzv. kolizní normy. Jsou to pravidla, podle kterých určujeme, zda se pro posouzení nároků uplatňovaných matkou použije právní řád český, nebo německý – tyto dva právní řády jsou spolu v kolizi, odtud název norem. V uvedeném případě by se podle mého názoru postupovalo v souladu s těmito kolizními normami podle právního řádu českého. V takovém případě by bylo otištění fotografie kryto tzv. zákonnou licencí zpravodajskou v souladu s občanským zákoníkem, což znamená, že souhlas fotografované osoby, resp. jejího právního zástupce, s uveřejněním fotografie není nutný. Matka dítěte by se tedy podle českých právních předpisů v uvedeném případě nedomohla žádné kompenzace.