Jak si ukážeme v tomto článku, radioteleskopie není doménou pouze velkých organizací, jako je NASA. Každý si může z běžně dostupných součástek sestavit vlastní aparaturu.

Na začátek trochu historie. Od úsvitu věků byl vesmír pozorován prostým okem, později pomocí dalekohledů. Jak jistě víte, viditelné světlo je pouze úzkou částí spektra elektromagnetického záření, které stále bombarduje naši planetu. Zachycováním a vyhodnocováním tohoto záření se zabývá právě radioastronomie.

Co můžeme poslouchat? I v domácích podmínkách lze realizovat poměrně zajímavá pozorování. Pokud půjdeme po frekvenčním pásmu odspodu (nebo chcete-li od nejvyšších vlnových délek), na velmi dlouhých vlnách lze velmi pěkně mapovat sluneční činnost, která podstatně ovlivňuje šíření elektromagnetických vln. Samotná podstata změn záření Slunce není dosud uspokojivě vysvětlena, proto je po světě budována síť tzv. SID monitorů (Sudden Ionospheric Disturbance – náhlé ionosférické rušení). Právě takový SID monitor si můžete postavit doma, stačí k tomu několik součástek a počítač typu „stojan pod květináč“ (real-time diagnostika běží spolehlivě na PII@200 MHz). Na detaily se podíváme příště, dnes na ochutnávku malý výstup:

Posuneme se výše – na 20 MHz (tento rozsah mají tzv. světové přijímače) lze pouhým uchem sledovat bouře na Jupiteru (pro článek o tomto pásmu se pokusím nahrát nějaké samply), radiové záření naší galaxie (tzv. galaktické kontinuum) a opět sluneční činnost.

Od 40 MHz do cca pásma komerčních stanic (88 MHz) lze pozorovat meteory. Ano, čtete správně. Stačí použít vhodnou anténu (stavební návod na X-Beam bude v dalším díle, jinak stačí anténa pro první televizní pásmo) a naladit přijímač na frekvenci, dejme tomu, 48.2474 MHz (vysílač Biedenkopf v Německu, 100 kW vf výkonu). Tento přijímač v Česku za normálních okolností slyšet není. Signálu totiž brání v cestě taková drobnost – Krkonoše :) Pokud ovšem proletí zemskou atmosférou meteor, zanechá za sebou snop ionizovaného vzduchu, od kterého se signál odrazí a my v šumu z přijímače uslyšíme vysílaní z Německa. Signál lze opět vyhodnocovat pomocí vhodného programu, lze určovat hustotu meteorů za hodinu a podobně.

Pak dlouho nic – zde začíná být poměrně „husto“ – komerční pásma. Výjimkou je okolí 406 MHz, o kterém se však zmíním jen zběžně. Přijímače pro toto pásmo nejsou běžně v domácnosti a jejich výroba je již celkem náročná. Ovšem pokud vlastníte komunikační přijímač (tzv. scanner), můžete s parabolickou anténou (není problém na koleně vyrobit parabolu čtyři metry v průměru, ozařovač typu helix a jedém) pozorovat jasnější pulsary a prakticky cokoliv, co září řádově v desítkách jansky (1 Jy = 10^-26 W · m^-2 · Hz^-1).

Velmi známé pásmo je kolem 1420 MHz. Jde o frekvenci spektrální čáry vodíku. Předpokládá se, že pokud by s námi chtěla nějaká civilizace navázat spojení, učinila by tak na frekvenci spektrální čáry nejběžnějšího prvku ve vesmíru – vodíku. Na této frekvenci lze rovněž zkoumat rozložení vodíku v Galaxii i Dopplerův jev, tedy rychlost, jakou se od nás jednotlivé části Mléčné dráhy vzdalují.

Poslední oblastí, o které se zmíním, je 10,6 – 10,7 GHz. Vyrábět techniku pro toto pásmo už je opravdu náročné. Ovšem co kdyby ji někdo vyrobil za nás? Satelitní televize vysílá na frekvencích 10,7 – 12,5 GHz. A většina zařízení (parabolické antény a ozařovače) funguje i na frekvencích nižších, proto této oblasti také věnujeme jeden článek, kde si ukážeme, jak si za tři sta korun pořídit radioteleskop (opět) k mapování sluneční činnosti.