tam kde jsem pracoval v oblasti vývoje software, se pracovalo z domova. Z praktických důvodů, protože k firmě to bylo třeba mnoho hodin nebo několik dní cesty. Byl nějaký projekt, který měl na starosti vedoucí projektu a byla skupina třeba 4 až 10 vývojářů software, kteří na tom měli dělat. Každý vývojář softwaru žil jinde. Vybíral je vedoucí projektu podle toho, co uměli a zda byli schopni na tom dělat. Členové týmu se někdy, vzácně, znali osobně, většinou ale jen po telefonu nebo vůbec. Byli to různí lidé z různých zemí. Vedoucí projektu jim zadal úkol a jen kontroloval plnění. Když někde práce z nějakých důvodů vázla, hlásilo se to vedoucímu projektu. Ten to řešil, buď přidal dalšího člověka nebo se spojil s vývojářem hardware a řešilo se proč vznikl problém. Členové týmu neměli do zadání co mluvit, prostě museli naprogramovat určité části projektu. Nebyly žádné porady, žádné shromáždění, žádné kecání kohokoliv do projektu, jak to je obvyklé v Česku. Bohužel, v Česku je vše jinak. Češi jsou zvyklí na porady, na žvanění... V Bavorsku se o Češích říká "Viele Blabla und keine Leistung." Projděte si české inzerát kde hledají softwaráře. Firmy požadují každodenní celodenní přítomnost na pracovišti, nabízejí tzv. kafeterii, což je ve skutečnosti žvanírna, tedy místnost, kde se shromažďují pracovníci za účelem žvanění, porad. V českých firmách je málokdy vedoucí projektu a pokud někdo takový je, většinou projekt neřídí a je pouze styčnou osobou mezi pracovníky a vedením firmy. Má za úkol dohlížet na včasnou docházku a přítomnost pracovníků na pracovišti. Často sám ani programovat neumí.
Dva čerstvé příklady:
Pardubická firma hledá návrháře FPGA. V Pardubicích nejsou. Pochopitelně, FPGA umí navrhovat málokdo. Přesto ERA požaduje každodenní 9-hodinovou přítomnost návrhářů FPGA na pracovišti. Pracovat z Prahy nebo Brna prý nejde.
Firma v Cambridge také hledá návrháře FPGA. V Cambridge též nejsou, těch lidé co umí navrhnout FPGA moc není. Ale firma v Cambridge nepožaduje přítomnost na pracovišti. Oni ani moc žádné pracoviště nemají. Naprostá většina lidí ve cambridgské firmě pracuje z domovů rozesetých po Anglii a leckdy i mimo Anglii. Neschůzují, nepořádají porady.
Rozdíl je také v náboru lidí. V Česku návrháře FPGA vybírá slečna personalistka přes videokonferenci, ačkoliv slečna netuší co to je FPGA a jak se navrhuje. Česká sllečna vybírá dle kritérií: věk, bydliště, schopnost žvanit. Podružné kritérium je vzdělání. Znbalosti slečna v perrsonalitka posoudit neumí, nemá na to sama kvalifikaci. V Anglii si návrháře FPGA vybírá vedoucí projektu, asi tak jako když chcete natočit film a potřebujete obsadit role. Máte kartotéku herců a z ní si vedoucí realizace vybírá a domlouvá osazení rolí. Představte si, že chcete natočit film a potřebujete herce. Zadáte výběr slečně personalistce v nějaké personální agentuře? Asi těžko, že ...:)
Dodatek:
Mě bude zakrátko 70, fakt doopravdy a pracuji pro Cambridgskou firmu z domova. Navrhuji FPGA a hardware. V Česku v 70 s bydlištěm v Praze nemám šanci. V Praze totiž počátkem 90-tých let minulého století soudruzi Klaus, Dyba, Pithart, Dlouhý zrušili elektronický průmysl. Zanikolo v Praze tehdy asi 60 tisíc pracovních míst v elektrotechnickém a elektronickém průmyslu. Prý elektronika v Česku byla neperspektivní. Perspektivní byly sklárny a ocelárny. Dnes v Praze nejsou žádné podniky Tesla, ZPA, nic takového. Jsou jen office buildings kde sedí líní čeští úředníci. Mimo Prahu je až Brno, kam se každý den dojíždět nedá. Prý se mám přestěhovat tam kde je práce, do Brna nebo Šumperka, do Rožnova nebo do Vimperka, do Pardubic nebo do Liberce. A až mne nebude zaměstnavatel potřebovat, budu se zase stěhovat. Takže daleké vzdálená Cambridge to jistí.
Dnes v Česku neumíme vyrobit tolik potřebný dron pro Ukrajinu. Ale zaostalý Irán to umí. To je divné že?