TIP: Přetáhni ikonu na hlavní panel pro připnutí webu
Odborníci volají po omezení násilí ve hrách. Další nová studie říká, že hry škodí. Kdy už konečně tento kolotoč skončí? Kdyby raději zkoumali psychiku lidí, kteří si stále neuvědomují následky globálního oteplování. To nás jednu všechy zabije, protože hrající děti to asi nebudou.....
A vše je tady znova. Další mnoholetá analýza, která se zabývala dopadem násilných her na děti a mladistvé, dospěla k závěru, že podobné hry zvyšují agresivitu hrajících lidí. Toto téma je stále aktuální a zřejmě ještě dlouho se bude omílat stále dokola. Výsledky analýzy považuje za velice závažné organizace APA (American Psychological Association), která vyzvala k přijetí rezoluce, jenž omezí veškeré násilí ve hrách a jiných multimediálních titulech, určených dětem a mladistvým.
Herní průmysl se stal jeden z nejvýnosnějších oborů podnikání. Hry se zase staly pevnou součástí našeho života jako filmy nebo hudba. Podle stanoviska výše zmíněné organizace se mladí lidí často ztotožňují s hlavními hrdiny her a jednají podle nich. Nicméně je na místě položit si otázku, zda-li je to opravdu tak.
Kdo za to může?
Častým argumentem odborníků je fakt, že osoby, které často hrají hry, přestávají rozeznávat skutečnost od hry. V té je možno si nepovedený čin zopakovat pouhým kliknutím na tlačítko LOAD GAME, což v reálném světě neplatí. Také velké množství vražd a krve (velmi pověstná je v tom třeba americká herní série GTA) prý způsobuje větší agresivitu těchto lidí k vrstevníkům i k vyšším autoritám.
Vražedné a jiné krvavé scény se však objevují také ve filmech. A v nich také často není realita vykreslena zcela přesně. Příkladem budiž třeba populární seriál Walker Texas Ranger. Chuck Norris se sice skvěle ometá kolem protivníků a sráží je chvaty k zemi. Nicméně pokud si dobře vzpomínám, tak nikdy poté, co někdo dostal kopačkou do obličeje, se neobjevila žádná krev. To nejenom v tomto seriálu. Některé sériie ran a kopanců by ve skutečnosti normální člověk asi těžce rozchodil. Až nyní si položme otázku, co může za to, že se zvyšuje agresivita u mladých lidí. Jsou to televizní nebo herní produkty? Nebo něco úplně jiného?
Pouhým ťukáním do klávesnice se asi těžko stane z člověka vrah. Toto už musí mít člověk v sobě nebo ho k tomu musí něco donutit. Děti, které vyrůstají v nestabilní rodině, kde jsou rodiče alkoholiky nebo kde se svým potomkům nevěnují, budou mít asi větší sklony k násilí než jiní. Proto záleží hlavně na rodičích, co se z jejich ratolestí vyklube. Žádné omezení her to nezmění.
Efekt nula...
Samozřejmě je nutné připustit, že nějaký podíl na tom všem hry mají, nicméně určitě není tak velký, aby se herní zábava odsuzovala. Stačilo by zavést několik mezinárodních pravidel, která by měla přístup nezletilých k násilným hrám omezit. Je to zejména uvádění minimálního věku hráče. Toto už v praxi existuje a některé odpůrce her částečně uspokojuje. Nicméně jak velký efekt, minimálně u nás, to má, si může každý domyslet. Zejména je to cena a dostupnost internetu. Toto spojení se projevuje masovým výskytem nelegálních kopií, které si může obstarat každý.
Podobně je to i u hodnocení vhodnosti filmů. Nicméně zde je efekt nulový. Nové filmy, které nejsou určeny mladistvým, se uvádějí po 22. hodině. Stačí se však podívat na odpolední vysílání, kde se objevuje mnoho starších filmů, také nevhodných. Na ty se však mohou dívat i malé děti. Je v nich snad méně střílení nebo zabíjení? Možná ano, ale stejně – není to paradox?
Odsuzovat dnešní generace za to, že sedí jen u her, nečtou, neučí se a ztrácejí kontakt se světem je snad až sprosté. Kdyby byla dnešní technologie od čtyřicet let dříve, co by asi dělali ti, co proti hrám dnes tolik vystupují? No přece hráli.
Pokud zanecháme dohadů, co za co může a podíváme se na to z čistě psychologického hlediska, narazíme na jednu prostou myšlenku. Lidé vraždili, vraždí a budou vraždit. Je to v psychice lidí a proto by se vše nesmělo svádět na hry. Kdo by například v naší republice vraždil kvůli tomu, že si chce vyzkoušet, jaké to je ustřelit někomu hlavu. Možná kvůli penězům, což je pravděpodobnější. Nechtějme proto znovu dobu temna.
Nástroj k odreagování
Dokonce by se dalo říct, že hry v některých případech dokonce situaci zlepšují. Představte si naštvaného člověka, který má za sebou perný den. Někdo ho naštval nebo mu nějak jinak ublížil. Je naštvaný. Zapne si třeba Dooma, vystřílí pár oblud a hned je mu lépe. Místo toho by mohl jít do hospody, opít se a navíc by ho mohla napadnout nějaká myšlenka... Měli bychom brát hry jako odreagování, jako nástroj pro zlepšení nálady a ne jako to, co nás vybízí k vraždám a agresivitě.
Pokud už by opravdu mělo jít o omezení šíření her mezi mladé, nemělo by se tak činit pouze hloupými řečmi. Technologicky jsme daleko a různé omezení hraní by neměl být problém. Třeba běžný hardware, který by neumožňoval spouštět určitý software, identifikace podle osobních údajů a jiné. Možností je mnoho, záleží na tom, kdo se toho zhostí. A odsuzovat dnešní generace za to, že sedí jen u počítačů, nečtou, neučí se a ztrácejí kontakt se světem je snad až sprosté. Kdyby byla dnešní technologie od čtyřicet let dříve, co by asi dělali ti, co proti hrám dnes tolik vystupují? No přece hráli. Takže to není chyba mladých, ale je to prostě fakt. Lidstvo se mění a tomu nikdo nezabrání.
