Když si devětašedesátiletá Růžena Jahodová povídá se svým vnukem, jde jí z toho hlava kolem. Každou chvíli ho totiž musí přerušit a vyptat se, co ten který výraz znamená. Její sedmnáctiletý vnuk Jan Odehnal je na tom ale skoro stejně: to když se rozpovídá jeho babička.
„Když mně bylo sedmnáct, chodívali jsme na čaje,“ zasní se Růžena Jahodová při vzpomínce na mládí. „Babi, to jste si jako šli někam sednout a povídali jste si u čaje?“ přemýšlí Honza, který studuje třetí ročník technického lycea v Třebíči, co to ty „čaje“ mohly být. „Kdepak. To jsem se pěkně oblékla a šla jsem do společenského domu na tancovačku. Říkalo se tomu chodit na čaj,“ vysvětluje. Honza chodí také tancovat. Ovšem, rodině sdělí „jdu ven“, případně „jdu na dýzu“. Neoblékne si tesilové kalhoty a nažehlenou košili, ale džíny a tričko a vyrazí na diskotéku. Babička Jahodová si pod pojmem dýza představí sál, kde se pouští taneční hudba z gramofonových desek. Vnuk ji vyvádí z omylu. „Z gramofonových desek se už dávno hudba nehraje. Nejradši mám třeba hip hop,“ zamýšlí se Honza. Babička Jahodová vůbec netuší, o čem že je řeč.
Pro Honzu jsou samozřejmostí počítač a mobilní telefon. Moderní techniku Růžena Jahodová považuje za zbytečnost. Takže se pídí po tom, co Honza s tím počítačem celé hodiny vlastně dělá. „Hodně chatuju,“ říká Honza a zase musí objasňovat, co má na mysli. Když své babičce vylíčí, že si po Internetu povídá s nejrůznějšími anonymními lidmi o rozličných tématech, protočí seniorka oči.
„Honzíku, jak si můžete povídat přes počítač?“ zahloubá se babička. Přes všechna úskalí moderní doby, s nimiž si ona neví rady, si s vnoučaty rozumí. A vnuci jí neznalost nevyčítají. „Je jiná doba. Kdyby mi teď bylo sedmdesát, asi mám před spoustou technických vymožeností taky velký respekt,“ přitulí se vytáhlý vnuk k o hlavu menší babičce.