TIP: Přetáhni ikonu na hlavní panel pro připnutí webu
Rozhodl jsem se ve své fotografické vášni zachytit okamžik každodenní rutiny těch, kterým věnujeme jen minimum pozornosti a až příliš mnoho opovržení. Bezdomovcům. A protože jsem se chtěl s výsledky podělit, tady jsou.
Fotografování se věnuji prakticky od dětství – totiž moje první interakce s fotoaparátem byla už v pěti letech, kdy se mi podařilo poctivě rozebrat dědečkův přístroj z Ruska. Od té doby mě to k těmto mašinkám táhne. Avšak teprve nedávno jsem si pořídil pořádný stroj, díky jehož objektivu jsem schopen publikovat alespoň trochu hodnotná a kvalitní díla.
Protože jsem člověk, co se rozhodně nebojí zkoušet nové věci a neustále tak posouvat hranice svých počinů, vytyčil jsem si jako nový terč nahlédnout skrze hledáček do života brněnských lidí bez domova. Byl standardní podzimní den, sychravo, částečně zataženo, ale sluneční paprsky byly i tak dostatečně intenzivní. Vyměnil jsem baterii, nasadil teleobjektiv a vyrazil směrem na nejrušnější ulice ve středu Brna – na Českou a Masarykovu.
Hned na začátku jsem potkal poměrně známou tvář města – paní Helenu. Musím se přiznat, že tehdy jsem poprvé pohlédl do její tváře – byl to smutný pohled sympatické staré ženy, která ale měla v očích takovou zvláštní jiskru. Zprvu mě zachvátil děs, a to když jsem spatřil její pohled upřený do mého objektivu. Začal jsem pochybovat o etické stránce mého nápadu. V hlavě jsem měl představu o výsledném obrázku - paní Helena sedí a hledí, zatímco lidé kolem jen tak procházejí. Na fotoaparátu jsem měl plně manuální režim, co nejvíc uzavřenou clonu, nejnižší ISO citlivost na světlo a necelou vteřinu coby expoziční čas. To, že pro takto dlouhý čas jsem měl použít stativ, jsem věděl už na začátku, přesto jsem si netroufl jej vzít, přišlo mi to až příliš. Nicméně výsledné foto mi tento chybný tah docela vyvrátilo, fotka, o kterou jsem usiloval a kterou jsem vytvořil, mi kritéria uspokojila. Poněkud spěšně jsem se vytratil ze zorného pole paní Heleny a šel směrem k nádraží.
Na náměstí Svobody jsem narazil na dalšího. Byl to postarší muž s dlouhým bílým plnovousem. V hlavě jsem ale měl jiného člověka, o kterém jsem byl přesvědčen, že bude klečet před kostelem ještě kousek dál. Avšak – ten se nekonal. Potřeboval jsem tedy alternativu. Napadl mě brněnský podchod, jinak taky tzv. „myší díra“.
Tam jsem spatřil docela mladou dívku, která sedí podél zdi a hraje na zobcovou flétnu. Kdybych býval tušil, co nastane, nejspíš bych vzal nohy na ramena a mazal zpět domů. Ale to bych nebyl já. Za tou mladou slečnou přišel další bezdomovec a dal jí do kasičky drobné. A v momentě, kdy se ten člověk začal šouravým krokem blížit ke mně, jsem věděl, že je pozdě na myšlenky o mém rychlém odchodu. V ten okamžik jsem trnul a čekal na nejhorší, kdyby mě atakoval bezdomovec, ideálně jen verbálně.
Stalo se ale něco lepšího. Ten děda na mě s úsměvem vybalil: „Ty sis mě tam fotil?“ Moje odpověď: „Ano, vás oba,“ nastartovala moji první přímou interakci s člověkem, kterého společnost zavrhla. Během našeho debatování jsem si připadal překvapivě jinak, než bych čekal. Nebylo mi to hloupé se bavit v podchodu plném lidí s bezdomovcem, skutečně ne a dokonce jsem konverzaci dále rozvíjel. Řekl jsem mu, že fotím za účelem reportáže a ten člověk se mi náhle začal představovat, že on je jako někdo z pohádky Jana Drdy, prý jako nějaký čert, ale že tady v Brně mu říkají „dědek“. V duchu jsem se zasmál a říkal si, že to sedí. Prý pochází z Orlických hor a do Brna ho odvlál život, gestikuloval rukama ze strany na stranu a bylo vidět, jak je spokojený, že to může někomu říct.
Smál se, ačkoliv jsem jeho ústa kvůli plnovousu vůbec neviděl, oči mu ale svítily radostí. Dozvěděl jsem se taky, že slečna opodál je slepá. Zeptal se mě na otázku, kterou jsem čekal a dočkal se – jestli nemám nějakou kačku navíc. Dal jsem mu dvacku a na to se mě zeptal, jestli si ho nechci taky vyfotit! Souhlasil jsem, ale upozornil ho, že mám teleobjektiv a že musí jít dál, načež se rozpoutala další konverzace o focení, protože ten „dědek“ taky měl kdysi dávno foťák, starou Flexaretu a ví, jak to chodí. Začal se šourat zpět k dívce s flétnou a regulérně mi zapózoval. Když jsem přišel k těm oběma, přispěl jsem další dvackou slečně do kasičky a rozloučil se s „čertem.“ Podal mi ruku a já sám sebe překonal a podal mu tu svoji.
Obdařen tímto zážitkem ze mě spadly všechny zábrany. Došel jsem zpět na náměstí Svobody za mužem s bílým plnovousem. Přišel jsem k němu, věnoval mu další dvacetikorunu a rovnou se zeptal, zdali si ho můžu vyfotit. „Jooo jasně, v pohodě,“ dostalo se mi jako odpověď. Měl při tom výraz, že přece o nic nejde. Výsledkem je mé foto dne – portrét starého muže bez domova, který opět ochotně zapózoval i se svým čtyřnohým přítelem a který byl rád za jakoukoliv konverzaci. Byl to zase zvláštní pocit. Zase jsem čekal neochotu a opovržení z jeho strany. A tak poprvé jsem se na tyto lidi, které jsme postavili na dno naší společnosti, díval jako na opravdové lidi, ne jako na špínu a lůzu. Můj pohled na ně se tímto změnil, jsou to totiž úplně ti samí lidé, ale nějak se octli sami a na ulici. Je to klišé, které jsem slyšel mnohokrát, ale nikdy jsem to nechtěl brát na vědomí.
Myslím, že tahle fotografická seance nebyla poslední. Teď když vím, že o nic nejde, to příště zkusím se stativem. A třeba narazím na tyto dva a třeba mě poznají a… nebudou mě mít za blázna.
Moji další tvorbu můžete najít na DeviantArtu pod přezdívkou johnyvrr.
