Když ani první místo v soutěži startupů nepřinese to, co čekáte

Poměrně dlouhou dobu jsem měl problémy s tím, že jsem k Vánocům nedostával přesně to, co jsem si představoval, a mých rodičů se každý rok jejich rodiče vyptávali, zdali nevědí, co bych si tak mohl přát.

Vlastně se to nestávalo jen o Vánocích, ale třeba i když jsem měl narozeniny, svátek, nebo třeba na Den dětí. Začal se tedy rodit nápad na vytvoření elektronického seznamu přání, kam by se mohli členové mojí rodiny podívat a přání si rezervovat, abych nic nedostal dvakrát. Začal jsem tedy programovat, a tak vzniklo Moje Přání.

Webový prográmek napsaný v PHP měl asi 200 řádků a už uměl téměř všechno, co jsem plánoval. Pak jsem se ale dozvěděl o soutěži Junior internet, do které se mohou mladí lidé přihlásit s webovými projekty a vyhrát zajímavé ceny. V tu chvíli jsem si uvědomil, že by se něco podobného mohlo hodit i dalším lidem a možná by stálo za to aplikaci uvolnit pro veřejnost. Samozřejmě že jsem tím pádem veškerou práci zahodil a začal programovat znovu. :)

Dnes je tedy celá aplikace postavená na frameworku Nette a verzovaná gitem, design jsem za pár tisíc koupil od profíka. Ještě asi dvě hodiny před uzávěrkou soutěže jsem řešil poslední drobnosti, ale vše se nakonec stihlo a já se přihlásil.

O měsíc později už jsem byl na VŠE, na konferenci Junior internetu a chystal se na svou dvouminutovou prezentaci. Nejsem schopný to dostatečně objektivně popsat — pamatuji si jen úplně plný sál lidí (údajně byl poloprázdný)… Nicméně jsem to nějak odprezentoval a ročník 2012 jsem vyhrál.

V tu chvíli přišlo něco, co jsem úplně nečekal. Ono totiž nepřišlo nic. Když jsem si pověsil na zeď diplom, že jsem vyhrál Junior internet, tak jsem si zkrátka myslel, že už jsem za vodou. Čekal jsem hromady lidí, kteří mi budou nabízet spolupráci, hromadu článků na internetu a v podstatě jsem už jen přemýšlel, jestli ten nápor návštěv ustojí hosting u Wedosu.

Nic z toho se ale nestalo, pár článků sice vyšlo a vždy přinesly řádově stovky návštěv a získal jsem během chvilky asi 300 uživatelů. Nakonec to celé vyhaslo, Moje přání nepoužíval aktivně prakticky nikdo a já se projektu přestal věnovat.

Někdy v prosinci loňského roku jsem se jen tak ze zvědavosti podíval v Admineru na tabulku uživatelů a seřadil si je podle posledního přihlášení. A světe div se, ono to před Vánoci začalo pár lidí opravdu používat!

Musel jsem zkontrolovat, jestli je to skutečně někdo mimo mou rodinu a přátele — a opravdu tomu tak bylo. Ten počet byl sice směšný, ale někdo používal něco, co jsem já vytvořil, sám od sebe to začal používat! V tu chvíli jsem si znovu uvědomil, že by o Moje přání přeci jen mohl být zájem a s trochou snahy by mohlo být poměrně úspěšné.

Začal jsem tedy na projektu znovu pracovat, vytvořil jsem například stránku na Facebooku nebo plugin pro Google Chrome. Zároveň se snažím stránku všemi možnými způsoby propagovat, jelikož uživatelů pořád není mnoho.

Věřím tomu, že se jedná o šikovnou službu, která by mohla spoustě lidí zpříjemnit život.

Článek pro Programujte napsal Martin Kučera.